Přežití 2006 (Martina a Martin)

Dodnes vlastně nevím, proč jsem se nechala přemluvit. Nedostatkem informací to nebylo. O Přežití jsem toho věděla dost – z internetu i od známých, kteří se ho někdy zúčastnili – ale vždycky jsem byla přesvědčená o tom, že mně se tahle šílená akce v životě zcela rozhodně vyhne.

Ale už bylo pozdě. Se sedmi dalšími šílenci jsem seděla v rychlíku z Prahy do Svitav a někteří jsme si krátili cestu luštěním sudoku, aniž bychom tušili, že zrovna tohle je ten správný trénink na Přežití. :-) Ještě před začátkem hry jsme při hledání fary kolektivně prokázali svou orientační neschopnost. Kdyby nás viděli organizátoři, jak bloudíme Svitavami, nejspíš by nás odmítli pustit do lesa.

Když jsem spatřila ostatní účastníky, pochopila jsem, že to jsou všechno namakaní borci, kteří sem přijeli s jediným cílem – přežít. Já jsem o přežití vlastně ani neuvažovala. Už dlouho jsem žila v přesvědčení, že tahle akce je NEPŘEŽITELNÁ. Aspoň ne normálním člověkem, kterým já zcela jistě jsem. :-)

Nejvíc jsem se těšila na okamžik, kdy nás autobus vysadí kdesi v neznámé krajině. Akorát jsem si tuto situaci vždycky představovala s mapou v ruce. Jenže tu jsme nedostali a museli jsme si pro ni dojít kamsi na Lysý vrch. Už předem jsme se s Martinem dohodli, že na začátku nebudeme nic řešit, protože stejně nebude co, a jednoduše hned někam vyrazíme. To jsme také učinili – vydali jsme se nahoru po silnici, po které jsme přijeli, zatímco ostatní dvojice se rozprchly zcela odlišnými směry. Bylo mi jasné, že jít úplně jinam než ostatní je značně riskantní, protože se může stát, že všichni dojdou na Lysý vrch, a my jediní se budeme plácat kdesi v lesích. Nebo budeme mít štěstí, dojdeme si pro mapu a plácat se budou ostatní.

K našemu velkému překvapení nastala příznivější varianta. Asi po půl kilometru jsme došli na místo, kde se to jen hemžilo informacemi – mapa Jeseníků, rozcestníky, spousty turistických značek a hlavně směrovka „Lysý vrch 3,5 km“! Nadšeně jsme vyrazili po žluté a užívali si nečekaný pocit: Jsme první! Martin se dal ve tmě a za chůze do spravování baterky, protože jsme už začali zjišťovat nedostatky ve svém vybavení. Když se objevil sníh, zavzpomínala jsem též na své gore-texové pohory, které odpočívaly doma. Na nohách jsem měla boty, které byly sice velmi pohodlné, ale okamžitě skrz naskrz mokré. Naše nadšení nám ale nemohl zkazit ani sníh, ani několik baterek, které nás předešly, když jsme váhali, kudy dál.

Na Lysém vrchu jsme konečně obdrželi mapu, ve které jsme našli polohu dalšího stanoviště, kterým byla zřícenina hradu Koberštejn. Vyrazili jsme opět jako první, nabrali jsme pořádné tempo, statečně padali do louží a brodili se sněhem. I tak nás však brzy předhonili dva běžci, které jsme pak už nikdy neviděli, protože si svou nepochopitelnou rychlost udrželi až do cíle. Když nás předešla dvojice č. 4, sdělila jsem Martinovi, že je to pro nás čest, protože já osobně jsem je už od začátku považovala za horké favority. Jinak nikde nikdo, všude tma, nad námi hvězdy a my plní energie a nadšení z toho, že nebloudíme a držíme se tak neuvěřitelně vepředu. Momentálně jsem si Přežití fakt užívala.

U zříceniny jsem očekávala zákeřnou šifru, ale bylo tam jen prachobyčejné sudoku, které jsme vyřešili dřív, než nám začala být zima. Cestou k dalšímu stanovišti jsme se podivovali nad tím, že se nám zatím tak daří. Martin prohlašoval, že nechápe, co jako má být na Přežití tak drsného, a přemítal nad akcí, o které na faře říkal Dan, že je ještě drsnější. Nevěděli jsme, jestli tahle akce ještě existuje a já jsem doufala (a doufám stále), že ne. Letmým pohledem na mobil jsem zjistila, že je už půl čtvrté, což vysvětlovalo, proč začínám být tak ospalá. Ale stále jsme udržovali slušné tempo a neomylně jsme zamířili k Velkému mechovému jezírku.

Na stanovišti už dvojice č. 4 opisovala informace o jezírku a jiný tým si vařil čaj. Na místě jsme vymysleli básničku, určili souřadnice dalšího stanoviště a vyrazili do Vrbna. Zarazilo nás, že se další stanoviště nachází tak daleko, navíc jsme část trasy museli jít stejnou cestou, kterou jsme přišli k jezírku. Ještě dvakrát jsme rozložili mapu, vše znovu překontrolovali a nejistě pokračovali dál po silnici, na které jsme potkávali průvod dvojic směřujících k jezírku. Mezi nimi si vykračovala i naše spřátelená dvojice, které jsme tímto setkáním poskytli na několik dalších hodin námět na přemýšlení, protože (ani teď, ani později) nemohli pochopit, kam jsme se tímto podivným směrem vydali.

Naštěstí jsme nakonec přišli na to, že jsme obrátili souřadnice, a další stanoviště bylo samozřejmě někde úplně jinde. Nezbývalo nám, než se otočit, následovat dvojice, které už dávno zmizely v nedohlednu, a vrátit se zase až ke staré známé odbočce k jezírku, kde jsme se tímto ocitli už potřetí. Bylo nám jasné, že všichni pokračují od jezírka k Jeseníku po kratší modré, ale pro nás v tuto chvíli byla výhodnější zelená. Uvědomili jsme si, že jsme těmito zmatky a třemi kilometry navíc navždy ztratili svůj pěkný náskok, protože všechny dvojice, které jsme viděli, nás mezitím nejspíš předhonily. Učili jsme se nazpaměť recitovat básničku o jezírku a šli jsme opět celkem rychle, ale už ne tak nadšeně jako v dávných dobách, kdy jsme věděli, že se držíme mezi prvními.

Na dalším stanovišti (u rybníka) nás trochu překvapilo setkání s dvojicí, která u jezírka vařila čaj. A ještě víc sdělení, že jsme tam dorazili jako čtvrtí. Pochopili jsme, že nás tedy vlastně nikdo z té kolony dvojic nepředhonil, a nešlo nám na rozum, jak je to možné. Každopádně nás to potěšilo, takže jsme vyrazili na další cestu opět nadšeně a ještě dřív než ti dva, kteří ani u rybníka neopomenuli vařit čaj.

Dalším stanovištěm měly být Obří skály. Hned mi bylo jasné, jaký nás tam čeká úkol, a rozhodně jsem se na něj netěšila. Abych měla nějakou motivaci, naplánovala jsem, že se tam poprvé „najíme“. Motivace byla opravdu potřeba. Když jsme vyšli z úseku, ve kterém jsme se zabývali fotkami, dostavil se krizový okamžik. Šli jsme po normální silnici, trochu do kopce, ale mně to připadalo nekonečné. Padla na mě šílená únava a začala jsem se strašně plazit, takže kdyby tam lezli hlemýždi, hromadně by mě předjížděli. Martin nechápal, proč jdu najednou tak pomalu (vždyť jsme šli jenom celou noc bez spánku a bez jídla…), a když už se na mě fakt nemohl dívat, sebral mi baťoh.

Doplazila jsem se na stanoviště, nějak jsem se vydrápala na skálu, a pak přišel ten slavnostní a dlouho očekávaný okamžik – jídlo (ehm, totiž tatranka a kousek čokolády). Popravdě řečeno mi to vůbec nepomohlo. Hned zkraje dalšího úseku nás čekal prudký kopec Šerák, do kterého jsem se opět plazila, a utěšovalo mě jen přiznání dvojice, která dorazila ke skále po nás, že i oni šli jako důchodci. Musela to být pravda, protože jinak by nás desetkrát předhonili. Ale časem jsem se nějak zmohla a zbytek tohoto úseku jsem i přes hluboký sníh absolvovala celkem normálním tempem. Ale rozhodně jsem si to už dávno neužívala, trasa mi přišla strašně zlomyslně vymyšlená (dolů ze Šeráku, nahoru na Keprník, dolů z Keprníku…), a když jsme šli hrozně dlouho po nekonečné silnici, a dlouho očekávané stanoviště pořád nikde, začala jsem si říkat, jaký je to vlastně všechno jeden velký nesmysl.

Jednotlivá stanoviště jsem zpočátku považovala za nutné zlo (ach jo, zase po nás někdo bude něco chtít…), ale v této fázi jsem se na ně už těšila, protože představovala jedinou možnost, jak přerušit jednotvárnou a nekonečnou chůzi, soustředit se na něco jiného, chvíli posedět a pohovořit s nějakým sympatickým organizátorem, který se nám vůbec nesnažil cestu znepříjemnit, ale hluboce s námi soucítil. U „střelby“ jsme strávili dost času, ale žádný z dosud žijících týmů za tu dobu nedorazil.

Z dalšího úseku si skoro nic nepamatuji. Prostě jsme jen pořád šli a šli, zdálo se mi to nekonečné a pořád stejné. Do kopce k dalšímu stanovišti jsem se už zase plazila hlemýždím tempem. Martin byl stále v pohodě a občas se při pohledu na mě nemohl udržet smíchy, protože nechápal, z čeho jsem pořád tak zničená. Vždyť se zatím jenom tak procházíme a nic drsného se ještě nedělo. Když jsem se dozvěděla zadání dalšího úkolu, fakt jsem netušila, jestli jsem ještě schopná jet na kole. A ještě navíc k němu doběhnout. Jenže někdy člověk prostě nemá na vybranou.

Naštěstí jsme věděli, že příští stanoviště, tedy fara ve Velkých Losinách, je už cíl, takže tam dojdeme, i kdybychom nechtěli. Vlastně se mi šlo lépe než předtím, zvlášť když jsem si představila ten blížící se slastný okamžik, kdy už nebudu muset nikam jít a prostě si jen sednu nebo lehnu… Samozřejmě jsem se těšila i na řízek, ale hlad jsem už ani nepociťovala. Dokonce nám „spousta“ jídla ještě zbyla. Prostě už jen přetrpět tu nekonečně dlouhou silnici a najít faru…

Takže jsme přežili. Jako třetí. Já polomrtvá, Martin snad ani v cíli nepostřehl, že na té akci bylo něco drsného. A říkal cosi o příštím roce. Budu se tvářit, že jsem to nepochopila. :-)