Přežití 2004 (David a Michal)

Naše kontrolní číslo (označení dvojice) bylo 9.

     Podle informací na internetu se všichni účastníci sešli v pátek kolem 18.hodiny na faře českobratrské církve evangelické ve Svitavách. Zde se nám představili organizátoři akce, proběhlo seznámení s účastníky a vyjasnění si některých sporných bodů pravidel. Následovalo podpisování několika účastnických seznamů, placení akce a možnost nákupu reklamních triček „Přežíti“. Dan provedl kontrolu zásob jídla, kterých nemělo být více jak 100g. Naprosto logicky většina lidí zvolila čokoládu a rychlé cukry v podobě hroznového cukru.
     Kolem 20.hodiny přijel autobus, který nás – všechny účastníky – měl odvézt na místo „výsadku“. Aby byla akce ještě zajímavější, musel si každý účastník zavázat oči šátkem, aby nevěděl kam vlastně jedeme. Po necelých dvou hodinkách jízdy se zavázanýma očima, jsme byli vysazeni. Organizátoři nám dali „obálku poslední pomoci“, kde byli mobilní čísla na ně a sdělili nám tu sladkou informaci, že cílem našeho pochodu je Kunštátská kaple, jenž se nachází na trase hřebenové tzv. Jiráskovy cesty mezi Deštnou a pevností Hanička. A tak jsme naprosto dezorientovaní popadli mapy a v jasně měsíčné noci jsme začali pátrat, kde to vlastně jsme, když už jsme věděli, kam máme jít.
     Výhodou tohoto pochodu je fakt, že trasu si volí každá soutěžící dvojice sama, tj. na každé kontrole dostanete po splnění zadaných úkolů místo, kde je další kontrola. Jakou cestou-necestou se tam dostanete, je na nich.
     My s Davem jsme nelenili a vyrazili dále po silničce mezi poli, na které nás vysadili. Samot zde bylo hodně, ale tradiční označení obce žádné. Asi po třech kilometrech jsme došli do obce, která si značení neměla, ale měla autobusovou zastávku. Konečně jsme se tedy zorientovali. K velkému překvapení jsme zjistili, že náš tipovaný směr je dobrý a směřuje ke Kunštátské kapli. I přesto, že byla měsíční noc, nedovolili jsme si jít nejistě po turistické trase a chodili jsme pouze po silnicích se zpevněným povrchem. Možná to byla nevýhoda, ale zase jsme měli jistotu, že nezabloudíme.
     Asi po 12 km jsme došli do vesnice Zdobnice, což byla poslední ves před stoupáním na hřeben ke Kunštátské kapli. Byli jsme si tak jisti svým náskokem, že nás dosti překvapila další dvojice, která se zničehonic objevila ve Zdobnicích před námi. Hold, chlapcům se asi povedlo trefit modrou turistickou značku, která jim ušetřila dost času. A tak jsme na hřeben ke Kunštátské kapli stoupali společně, vždy jedna z dvojic vedla a druhá se držela několik kroků za ní. Před vrcholem hřebenu jsme však Davem získali větší náskok a ke Kunštátské kapli se dostali rychleji. Bylo něco kolem půl jedné v noci. Na hřebeni foukal chladný vítr od Polska. U kaple jsme našli šifrovanou zprávu.

1…A Z 2…B  C  D 3…E  F  G 4…H  I J 5…K L  M 6…N  O P 7…Q  R  S 8…T  U V 9…W  X Y

27843 7816684783 43 8 248653 6754­23 5314 6625374 (8 23756–665753 4716423) 61 7456424, 45323483 5678 311–003 62 6346 42383 66 676828 668651 5 7323 1 174 300 53878 66 676828 7359. Podtržená čísla nejsou zašifrována

     Ze zprávy jsme vyluštili, že další kontrola je na Divoké Orlici (most 311–003) mezi obcemi Nová Ves a Podlesí. Volíce vhodnou trasu, vyrazili jsme. Naši kolegové byli v luštění šifry trochu rychlejší a vyrazili o nějakou minutku dříve. Trasu jsme zvolili po hřebeni a pak hurá do údolí Divoké Orlice, která v některých místech tvoří česko-polskou hranici.
     Druhou kontrolu jsme našli docela bez problémů, neboť zde byli organizátoři, kteří nám sdělili, že jsme třetí dvojice jenž zatím k této kontrole došla. Je fakt, že první dvojici jsme viděli odcházet (kolegové borci, kteří s námi stoupali na Kunštátskou), když jsme ke kontrole přicházeli. Bylo 3.30 v noci. Druhá dvojice, tvořená klukem a holkou v našich letech, právě plnila úkol, který byl velmi jednoduchý – pro získání dalších informací o další kontrole musel člověk sundat botky a ponožky, vyhrnout nohavice a projít se několik desítek metrů chladnou Divokou Orlicí. Tam ve vykotlaném kmeni uprostřed potoka byl další lísteček, kde stálo:

Další stanoviště je u tvrze Hanička. Pokud přicházíte po červené značce, zahněte před tvrzí vpravo a jděte asi 300 m podél zdi. Tam se nachází třetí stanoviště.

     Znovu jsme zvolili trasu a vydali se na cestu. Následovalo opětovné stoupání na hřeben k Jiráskově cestě. Pomalu začalo svítat a protože již v 5 hodin ráno je jasně vidět, byli jsme potěšeni. Po noci bylo svítání docela příjemnou změnou. Mimoto při stoupání na Vysoký Kořen bylo krásně vidět polskou stranu Králíků.
     Kolem půl šesté jsme došli na třetí kontrolu, kde nás očekával Piraňa. Tam jsme se setkali s první dvojicí. Úkol na třetí kontrole byl jednoduchý – zastříleli jsme si ze vzduchovky, přičemž každý z dvojice měl 10 nábojů, tj. 20 na dvojici. Cílem bylo umístit alespoň 10 nábojů do černého. S Davem jsme si dobře zastříleli a roztrhali černé mezikruží terče. Jelikož první dvojice nenastřílela a musela čekat, než se jí to povede, dostali jsme se do čela. Když jsme odcházeli, přišla v pořadí třetí dvojice (dívka s klukem), kterou jsme drze na Divoké Orlici předběhli.
     Odchodem z Haničky jsme již úplně opustili Orlické hory a vydali se do podhůří. Naším dalším cílem měla být vesnice Kunvald, kde bylo úkolem opsat ceduli u pomníku J.A.Komenského a putovat dále až na vodní nádrž Pastviny, kde nás čekalo další stanoviště s organizátorem. Bylo něco kolem půl desáté dopoledne, když jsme došli na pláž Bublačka v Pastvinách, kde nás již nedočkavě očekávala Zdeňka. Náš náskok na ostatní dvojice byl citelný. Přece jen jsme celou trasu Hanička – Rokytnice v Orlických Horách – Kunvald – Klášterec nad Orlicí – Pastviny šli opravdu svižně. Podle pozdějšího měření jsme zjistili, že jsme za tři hodiny a nějakou tu minutku navíc této trasy jsme ušli dobrých 20 km. A to i přesto, že jen na Haničku jsme již měli v nohách více jak 30 km těžkým horským terénem v noci. No nebyla to balada a proto jsme si již přáli konec. Bohužel, po krátkém lámání Zdeňky na Bublačce nám bylo řečeno, že jsme teprve ve dvou třetinách celé cesty. Vykulili jsme oči, pojedli něco ze zásob, odvezli jsme kánoí úkoly pro ostatní na druhý břeh (odměna pro první dvojici ;-))) a vydali se na další trasu. Když jsme odcházeli, míjeli jsme se s přicházející dvojicí dívky a kluka, kteří nám byli stále v patách a probojovali se na druhou pozici.
     Naším dalším cílem byli Studenské skály, které byli vzdušnou čarou pouhé 3 kilometry, ale převýšení obou koncových bodů trasy čítalo dobrých 300m (znalý jedinec si tedy uvědomí, co to je 100 metrů převýšení na jednom kilometru). Najít tam kontrolu byl taky dobrý zážitek, ale nakonec se nám to povedlo a trochu jsme si zalezli do skalách, neboť úkol byl navléknout sedák a hurá na skálu, kde jsme měli najít lísteček s informací o dalším stanovišti. To bylo vzdušnou čarou vzdáleno asi 7 km. My jsme však cestou ušli dobrých 10 km. Již se nám zdaleka nešlo tak hezky jako zpočátku. Začala se dostavovat únava a vysílení. Avšak motivace dojít byla silnější. A tak jsme se kolem jedné hodiny po poledni objevili jako první dvojice na předposledním stanovišti, kde byl orientační běh podle azimutů. Tato kontrola byla v údolíčku Jablonského potoka, jenž se ostře zařezávalo do okolních kopců. Organizátoři vtipně vedli orientační běh do prudkého svahu a teprve na jeho vrcholu jsme našli další zprávu, která nás informovala, kde že je cíl našeho putování. Na lístečku stálo:

Cíl cesty je na evangelické faře v Horní Čermné. V jižní části obce uvidíte kostel Českobratské církve evangelické. Vedle něj je dům (fara). Tam najdete někoho z organizátorů.

     Koukli jsme tedy na mapu a z posledních sil se vydali do Horní Čermné. Tato část cesty byla již dost psychicky náročná. Člověk šel naprosto odevzdaně a bez jakéhokoliv nadšení. Bylo to tradiční psycho dlouhých tratí. Vesnice Dolní Čermná, kterou jsme museli projít do Horní se zdála býti nekonečnou. Je pravdou, že samotná vesnice je nějaký ten kilometr dlouhá, ale v naší situaci se zdála být nekonečnou. Člověk čekal konec za každým sloupem a ono nic nepřicházelo. Osobně jsem již měl dosti „zrasené“ nohy z mých botiček a každý krok byl těžší než se zdál. Daveho zase jako tradičně bolely jeho nemocná kolena. Posledních 10 kilometrů jsme ušli jen silou vůle a s maximálním sebezapřením. V 15.30 se před námi objevil kostel, v jehož existenci jsme už ani nedoufali. Vedle kostela byla opravdu fara a zde nás přivítal Dan. Dal nám poslední úkol, kterým bylo vylézt na strom a přečíst si zprávu, která tam byla.
     Pak už jsme se jen rozvalili na zemi a odpočívali. Bylo potřeba nabrat nové síly. Jelikož nám byli slíbeny buřty, nasekali jsme si dřevo a udělali oheň. Dan přinesl buřty, chleby a hořčice a my jsme si mohli zvesela opékat. Mezitím došli další dvojice. Hodinku po nás přišli naši pronásledovatelé, kterým jsem stále zdárně utíkali. Poté dlouho nic a až tak kolem půl šesté začali v nepravidelných intervalech dorážet další dvojice. Kolem sedmé hodiny nás, první dvě dvojice, odvezl Dan autem do Svitav, kde jsem si za vítězství vybrali knihu. Dan nám pogratuloval rozloučil se s námi a vyrazil opět do Horní Čermné svážet ostatní. My se také rozloučili se všemi přítomnými a vyrazili jsem spokojeni a plni zajímavých zážitků směrem do Brna.

Převzato ze zrušeného webu anete.org.