Přežít! — Přežití 2003

„Můžete si vzít jenom sto gramů potravin. Pít smíte jenom vodu, zato v neomezeném množství,“ opakuje instruktor naposledy pravidla. „Půjdete ve dvojicích. Mluvíte jenom mezi sebou, s obyvatelstvem komunikujete na úrovni pozdravu. S policisty a pohraničníky se vybavovat smíte…“

Závodníci do sebe cpou poslední jídlo a podepisují potvrzení, že téměř stokilometrový pochod, nazvaný Přežití, absolvují na vlastní nebezpečí. Potom nasedají do autobusu a zavazují si oči šátkem. Jede se. Směr? Někam do Česka.

Čas běží

Jízda poslepu je nepříjemná. Trvá už hodinu a kdekomu se zvedá žaludek. Během zastávky na záchod se ozývají první předpovědi: „Jedeme na severovýchod. Takže Morava. Jsou to Jeseníky?“

Uhodli. Autobus zastavuje v Rychlebských horách. Všichni dostávají mapy, ale nikdo neví, kde přesně je. „Teď je půl dvanácté,“ dívá se na hodinky jeden z pořadatelů, „do tři čtvrtě na tři se musíte dostat do vesničky Travná. Další zprávu najdete u kostela.“

Nejdůležitější je rychle se zorientovat, vybrat nejkratší trasu a vydat se na cestu. Některé dvojice si nevšimly hraničních kamenů a vyrážejí za světly polských vesnic. Bystřejší se vracejí zpátky po asfaltce, kudy přijel autobus, a nacházejí první pevný bod: vesnici Horní Hoštice. Mezi nimi jsou i dva švagři z Vyškova u Brna, Petr a Pavel.

„Přijel jsem zkusit, co vydržím,“ říká Petr. „A samozřejmě kvůli ženě! Aby věděla, že má doma ještě chlapáka.“

Obloha je jasná, měsíc v novu a v téhle tmě se snadno sejde z cesty. Švagři bloudí a čas běží. U rozcestníku se scházejí s dalšími dvojicemi. Do první kontroly zbývají tři kilometry, a oni mají už jen půl hodiny. Najednou se všichni ztratili a švagři jsou zase sami.

„To je nějaké divné, brácho. Viděl jsi značku?“ vzteká se Petr. „Musíme být kousek od Travné, kurňa. Přece nezkysnem už tady.“ Dávají se do běhu, ale mají to spočítané. Nestihli být v pravou chvíli na kontrolním bodě. Je tři čtvrtě na tři a oni… nepřežili. Teď ještě musí zjistit, kde vlastně jsou. Jak se dostanou domů, je už jejich problém.

Začínají řvát kohouti.

První bolest

Zatímco švagři pořád ještě bloudí, první dvojice už míří ke třetí kontrole, rybníku u obce Uhelná. Rybáři, posedávající na březích, hledí na podivné chodce s nedůvěrou. Je půl páté ráno a ti blázni se svlékají a lezou do vody. Další zpráva je na ostrůvku uprostřed rybníka.

Přilepili jsme se na šestnáctiletého Vojtu, který je nejmladším účastníkem závodu, a na jeho přítelkyni Veroniku. Ta do vody nemusí, Vojta rád splní úkol za ni. Je ve veliké výhodě, má totiž nedaleko odtud chalupu a zdejší hory zná jako své boty. „Nevěděl jsem, že to bude zrovna tady. Já jsem terén nevybíral,“ hájí se. Když vylézá z vody, začíná svítat.

„O akci mi řekl kamarád,“ vypráví za chůze. „Šel to loni s maketou em šestnáctky a neprůstřelnou vestou z Vietnamu. Ta pistole váží asi tři a půl kila. On věděl, jak Přežití probíhá, ale chtěl si to prostě užít.“

Stoupáme do táhlého kopce a ozývá se první bolest nohou. Veronice naskakují puchýře. Vojta vyhlašuje přestávku a oba si sedají na autobusové zastávce. Mezitím se kolem prohnali ostatní. „Musíme sebou pohnout,“ panikaří Vojta.

Jdeme svižně podél koryta Červeného potoka a po pár stech metrech se před námi otevírá nádherné údolí. Pozvolné stráně, rybník, políčka obehnaná kamennými zídkami, strakaté rychlebské lesy, naproti hřebeny polských hor. „Tamhle jsou Hraničky,“ ukazuje Vojta. „Po druhé světové válce odtud vyhnali Němce a už se nikdo nevrátil. Kde stál barák, poznáš podle ovocných stromů…“ Jenže na vlastivědnou přednášku teď není čas.

Dohnali jsme dva nabušené borce, Mariána s Georgem. „My víme, že tady nezávodíme o bůhvíco. Ale potřebujeme nějakou motivaci,“ říká Marián a stírá si pot z čela. Oba jsou trénovaní cyklisté a nemůžou nechat uniknout dvojici, která je před nimi. „Je to jako v peletonu. Prostě je doženeme a necháme je za sebou,“ plánuje George. Přitom na začátku patřili mezi ty, kteří zbrkle vykročil přes hranice. Zastavili se až v první vesnici s polským jménem. Teď se rychle ženou na další stanoviště: devět kilometrů vzdálené Nýznerovské vodopády.

Valíme na smrt

Chůze se podobá rychlému klusu. Marián s Georgem nestačí ani vnímat, jestli je něco bolí. Největší strach mají z nedostatku jídla. „Vzali jsme si čokoládu. Padesát gramů už mám ale v sobě. Dal bych si vepřoknedlo s osmi,“ pokouší se vtipkovat George.

Začíná pršet. George věnuje letmý pohled svým lehkým keckám a vytahuje z batohu bundu. Zvedá se vítr a sráží provazce deště do téměř vodorovných drah. Humor dvojici definitivně přechází v sedle s příznačným názvem Peklo, odkud vede dvoukilometrový sešup k vodopádům. Stehenní kosti narážejí na kloubní jamky, achillovky se napínají… „Jak může být chůze přirozeným pohybem člověka? Vždyť to bolí!“ Diví se Marián. „Překonávalo by se to mnohem líp s nějakým kusem žvance.“

Konečně jsou pod vodopády. Právě uteklo devět hodin pochodu, dvojice ušla asi čtyřicet kilometrů. Za potokem je čeká další úkol – miniorienťák a překvapením. Na posedu je pro každého připravena malá čokoláda. A samozřejmě nové instrukce: do půl deváté u Medvědí boudy. Přichází nejtěžší část.

Trasa vede přes horu Smrk a to znamená zdolat převýšení šesti set metrů. Když Marián s Georgem zjistí, že na vedoucí dvojici ztrácejí skoro hodinu, málem se do kopce rozběhnou. Jde se po asfaltu a kluci mají dobrý odpich. Po chvíli je míjí policejní auto. „Valíte na Smrk?“ ptá se s potutelným úsměvem policajt a Marián cynicky odpoví: „Na smrt? To teda valíme.“

Machři

Déšť houstne a kluci se brodí po kotníky v bahně. George už se ani nedívá na nohy. Má je zmrzlé tak, že je necítí. Na vrcholu Smrku je zataženo. Tisíc sto devět metrů nad mořem… Kluci přestávají mluvit, jen apaticky zvedají nohy, jsou unavení a nejvíc ze všeho je trápí hlad.

Na křižovatce U Plaše je přepadá další stadium vyčerpání: hysterické záchvaty smíchu. Když dokulhávají k Medvědí boudě, je půj druhé. Nikde nikdo, žádná zpráva. Sedají si na lavičku, hlavy jim v ospalých intervalech klesají a zase se trhavě zvedají. Po půl hodině přijíždí jeden z organizátorů a omlouvá se za zdržení. „Vypadáte docela dobře,“ zdraví je s úsměvem. „Máte před sebou poslední kilometry. Cíl je v Kladském sedle v hájence.“ Čeká na ně tedy ještě devět kilometrů. Kluci se dozvídají, že u vodopádů museli skončit Vojta s Veronikou. Ta měla totálně rozmočené boty a opuchlé nohy, a tak to radši vzdali.

Zbývající kilometry už Marián s Georgem nevnímají. Hypnoticky sledují špičky bot. Mozek jako by spal. Poslední nekonečně strmou stráň slézají jenom z povinnosti. Jsou skoro čtyři a je tu hájenka. Marián s Georgem se vrhají k hrnkům s čajem. Pak v sobě seberou ještě trochu síly a pečou si buřty. Celá cesta jim trvala šestnáct hodin. V podrážkách, stehnech a zádech mají skoro devadesát kilometrů.

Přicházejí další. Z dvaceti párů se jich do cíle doplazilo devět. Všichni mlčí, mají dost. Zhroutí se na palandy a konečně usínají. Vytahovat se, jak to přežili, začnou až zítra. Čtyřiadvacet hodin, sto kilometrů, sto gramů jídla. Machři, ne?

Článek vyšel v časopisu Mladý svět 21/2003